Něco o mně

“Mé dětství“

Narodil jsem v roce 1985 v Pelhřimově, v městě rekordů, kde můj osud začal řádit, a to hned při porodu. Porodník, který se zaučoval a byl u mého narození, nezvládl danou komplikaci. To zapříčinilo můj hendikep. Doktor neměl zkušenost s omotanou pupeční šňůrou kolem krku, a tak nechal matku rodit klasickým způsobem. Naštěstí bylo oznámeno primáři, který měl na oddělení vizitu, že má matka má potíže s porodem. Bez váhání vběhl na porodní sál a plnou vahou se opřel o matčino břicho. Tak jsem unikl smrti.

“Do 6 let doma“

Až v prvním roce mého života lékaři diagnostikovali DMO (dětskou mozkovou obrnu). Rodině se změnil styl života, proto jsem poprosil matku, nejstaršího bratra Tomáše a mladší sestru Terezku o pár vět z jejich pohledu.

Matka

„Když se mi narodil třetí syn, dětská doktorka mi rok tvrdila, že Fanda je v pořádku, jen je línější. Věděla jsem, že to není v pořádku a začala jsem pátrat. Zjistila jsem, že lékaři ztratili Fandovu zdravotní kartu, v níž byla napsána jeho diagnóza. Karta se našla až po 2 letech v Českých Budějovicích.“

„Když jsem zjistila diagnózu, byla jsem naštvaná na lékaře, a zároveň ve zmatku, co s ním vlastně je. S Fandou jsme začali cvičit Vojtovku v Pelhřimově a jezdili jsme do lázní po celé České republice.  Po pěti letech mi lékaři doporučili dát Františka do Jedličkova ústavu v Praze. Tvrdili, že bude v dobrých rukou. Tak jsme v jeho 6 letech navštívili mateřskou školku v JÚ v Praze. Tím začal Fandův cyklus života v Praze.“

Tomáš (bratr)

Když se můj malý bráška narodil, bylo mi 5 let, takže co jsem mohl vědět o živote? Řekli mi, že nebude jako my, že nebude běhat a asi ani mluvit. Ani si s námi nebude moct hrát. Ale mně přišel jako každý jiné miminko. Když jsme povyrostli a jeho hendikep se začal projevovat, s obrovským nadšením se nám snažil vyrovnat, aby mohl být s námi a hrát si. Nevzpomenu si na nadšenějšího brankáře, sice po kolenou. . . Pak začal jezdit do Prahy, čímž jsme se dost vzdálili a naše životy šly každý svou cestou. Do smrti nezapomenu, když si našel čas a zařídil si, aby mi mohl přijet na vojenskou přísahu. . .

Dál jsem s obrovskou hrdostí sledoval jeho sportovní úspěchy a našlo se nespočet akcí, kdy jsem mu mohl vypomoci, byť jen jako řidič nebo parťák na pivko a párty.

Fanda mne nikdy ničím neomezil. Naopak obohatil mne a můj život.

Děkuji Tomášovi za pár vět. 

Terezka (sestra)

JÁ A MŮJ VELKÝ BRÁŠKA FANDA

Z útlého dětství si toho moc nepamatuji, ale co mi vyprávěla mamka, tak byl Fanda moc šťastný, když jsem se narodila a začala jsem lézt, že má parťáka ,,NA KOLENOU“. Pak byl bráška smutný a trochu mi záviděl, když jsem se postavila na nohy, a schválně mě strkal, abych upadla.

Dětství s Fandou bylo plné dobrodružství a přátelství. Vždy jsem se na něj mohla ve všem spolehnout. Hlavně na to, když jsme si postavili první motokáru a při jízdě z kopce jsme zjistili, že jsme zapomněli na brzdy. Věděla jsem, že to nějak zařídí, abychom zastavili a přežili to!

Vjet na trávu, která končila obrovskou zdí, nebyl zrovna nejlepší nápad,

 ale naštěstí s většími odřeninami na obličeji a jiných částech těla jsme to opravdu přežili. Největší pocit štěstí jsem měla, když se bráška na dovolené poprvé rozběhl, aby s námi mohl hrát fotbal.

Potom už jen trénoval a nedal si pokoj, i když to bylo dost bolestivé, protože se hodně napadal. Zvládl to a začal chodit. Už to vypovídá o jeho mottu: VĚŘ A DOSÁHNEŠ SVÉHO CÍLE.

Nikdy jsem v bráškovi neviděla člověka s hendikepem. Byl a je pro mě stejný jako kdokoli jiný, jen měl navíc vozík, který je dost ,,fajn“. Nikdy jsem nemusela do posilovny a svaly jsem měla větší než kdejaký kulturista.

Děkuji Terezce za jejích pár vět.

„Můj svět začíná“

Zpočátku to pro mě ale nebylo vůbec jednoduché. Když jsem

pobral trochu rozumu, začal jsem si uvědomovat, že nejsem jako ostatní děti a dost mě to trápilo. Nikdy jsem nemohl pořádně chodit a nakonec jsem skončil
na invalidním vozíku. Mám třes ve svalech, a když chci třeba někomu podat ruku,  Každý je totiž jiný a „podpisový vzor“ třeba v bance je nad mé síly. Potíže mi činí ale i obyčejná sklenice vody. Když se chci napít, musím se rukou opřít o stůl a naklonit se k tekutině hlavou. Můj další hendikep je řeč. Dost špatně artikuluji a nemohu si povídat se zdravými lidmi, jak bych si představoval. Takové telefonování je pro mě doslova horor. Lidé mi většinou nerozumí, anebo nemají dostatek trpělivosti. Najdou se i takoví, kteří mě za to odsuzují a myslí si, že jsem třeba mentálně zaostalý. To člověka zabolí.dá mi to docela práci. Postižená je hlavně pravá polovina těla, kterou ovládám jen s velkým vypětím. Naštěstí jsem levák, ale i tak mi třeba obyčejný podpis dělá velké problémy.

Tahle vada se dá naštěstí částečně vyléčit logopedií, na kterou jsem do 15 let „pravidelně“ 🙂 docházel. Přijmout mé postižení mi pomohla nejen moje rodina, ale i mí kamarádi, učitelé a pracovníci Jedličkova ústavu, kam jsem v šesti letech nastoupil. Začátky byly ale hodně těžké, stýskalo se mi po rodičích i sourozencích. Časem jsem ale pochopil, že v ,,Jedličkárně“  to se mnou myslí dobře. Učitelky a asistent Jaroslav Trávníček měli opravdu velkou snahu mě něco naučit a já jsem šťastný, že se jim to povedlo. Vystudoval jsem dokonce i střední rodinnou školu.

Zlomovým okamžikem pro mě byla návštěva posilovny, kam mě s sebou poprvé vzal můj kamarád Jaroslav Trávníček. Tehdy jsem řekl sám sobě:

“Zdravý už nikdy nebudeš, ale přesto se postavíš na “vlastní nohy“ a ve světě něco dokážeš!“. Stačí velké odhodlání, dostatek pevné vůle a přátele, na které se můžeš vždy spolehnout.

“’Trénuji každý den“‘

Prvním sportem, kterým jsem začal je Boccia. Hra, podobná francouzskému Petangue, avšak určená pouze pro osoby s těžkým tělesným postižením se dělí na čtyři zdravotní kategorie – BC1, BC2, BC3 a BC4. Byl to nádherný pocit, najednou jsem si nepřipadal zbytečný. Měl jsem pro co žít, na co se těšit.

Dva roky poté jsem začal s atletikou (disk, koule a kuželka). Díky trenérovi Pavlovi a jeho úsilí teď mohu chodit bez podpory, a také úspěšně reprezentovat naší republiku nejen na mistrovstvích světa, ale i na paralympiádě. . Nejdál jsem se podíval na mistrovství světa na Novém Zélandu, kde jsem vybojoval stříbro v hodu diskem (20,42)  a minulý rok jsem se zúčastnil Letních paralympijských her v   Londýně, kde jsem vybojoval 5. místo v disku s Evropským rekordem a před 4 lety v Pekingu, kde jsem se umístil na 5. a 7. příčce.

Vítězit je jedna věc, ale vypracovat se k vítězství druhá. 

„Zpět na začátku“

Začátek následujícího roku byl velice náročný, a to jak v soukromí, tak i ve sportu. IPC přišla z radikální změnou pro všechny

sportovce… A tím jsem se dostal zpátky na začátek v technice odhodu. Před tím jsem mohl napolo stát a teď musím sedět.

Několik let se snažím naučit novou techniku odhodu a přiblížit se ke světové  špičce. Musel jsem i na nějaký čas skončit s tréninkem a závody, protože nová technika zapříčiňuje přetížení bederních svalů, které mě doposud bolí.

Po léčení jsem šel opět reprezentovat naši zemi a úspěšně. V Dubaji 2018 jsem získal hned několik cenných kovů, a to za hod diskem a kuželkou.

Letošním rok začal velice slibně, protože v Dubaji jsem získal další 4 cenné kovy a spoustu nových zkušeností.

„Trénuji každý den.“

Chodím plavat do bazénu, cvičit do posilovny, pomáhat klientům v posilovně, lézt na horolezeckou stěnu a rád si vyzkouším i netradiční sporty. Např. v Poličce jsem zkusil kladku v posilovně u Jirky Štěpánka.

K tomu všemu pracuji jako grafik na FTVS, předseda spolku ČFB z.s. a věnuji se hudbě jako DJ Kolečko. Mým dalším koníčkem byla jízda na speciálně upravené tříkolce, která je zároveň i mým dopravním prostředkem, bez kterého bych se už neobešel. Nyní jsem přesedlal za volat a tím jsem se stal naprosto samostatným. Invalidní vozík používám už jen tehdy, když jedu někam na cesty. Zkrátka jsem pyšný na to, že jsem soběstačný.

V současnosti bydlím sám se svým asistenčním pejskem Anetkou v Praze 8. Domácnost zvládám v pohodě, jen to vaření mi nějak nejde. A mé plány do budoucna? Chtěl bych se zlepšit jako grafik, nadále  se věnovat sportu a být šťastným otcem. Jsem přesvědčený, že když dva lidi spojuje láska a přátelství, zvládnou všechno.

Můj život by se nevyvíjel tak dobře bez pomoc lidí, kteří my pomáhají jak finančně tak materiálně. Tímto bych chtěl poděkovat lidem za to, že jsou.

DĚKUJI MOC: 

Rodině, Lucince, SC Praha – Pavlovi Martínkovi, Pavle Vrbové, Vandě Adlerové, Ladě Novotné, Jardovi Trávníčkovi a všem přátelům.